CIZÍ JAZYKY

Výuka v prvních třech ročnících vychází z přirozené schopnosti napodobovat, která je základním principem učení až do devíti let. Zpěvem písní, recitací básní, říkadel, jazykolamů, krátkých příběhů a slovních hříček doprovázených gesty a mimikou (nezřídka za použití různých předmětů, kostýmů, rekvizit, obrázků apod.) se děti seznamují nejprve s mluvenou formou cizího jazyka, s jeho charakteristickými zvuky, melodií a rytmem. Ponoření do jazyka napomáhají také hry a dramatizace příběhů. Učitel se snaží vést výuku pokud možno jen v daném cizím jazyce. Přesné porozumění není v tomto období cílem práce. Důležitější je zprostředkovat dítěti intenzivní prožitek jazyka a spojení se s učebním materiálem, jelikož nevědomě vstřebané obsahy se zvědomují v pozdějších letech. Slovní zásoba se v tomto věku většinou nepřekládá, děti si slova, fráze a větné celky postupně osvojují z kontextu výuky, což posiluje důvěru ve vlastní (i skupinové) porozumění sdělení bez znalosti všech jednotlivých slov. Aktivní snaha o porozumění smyslu a s ní spojená cílená pozornost zároveň napomáhá výraznějšímu otištění použitých výrazů v paměti.

Se psanou podobou jazyka se začínají děti seznamovat až kolem devátého roku věku, a  to nejprve formou zapisování jim dobře známých básní a písní. Ty jsou také jejich prvními texty ke čtení, které nachází zpočátku významnou oporu v dobře již zafixované výslovnosti. Tento postup respektuje známé pravidlo Komenského „od jednoduššího ke složitějšímu“. Ze jmenovaných dvou činností totiž čtení vyžaduje větší schopnost abstrakce, jejíž čas přichází ve vývoji dítěte později, než schopnost manuální zručnosti a prostorového vnímání, které jsou v tomto věku u dětí (zejména v naší škole) již značně rozvinuty.

Starší třídy se pak kromě rozvíjení schopnosti sebevyjádření v cizím jazyce zabývají hledáním systému a řádu, ve kterém prudce se v té době proměňující člověk nachází značnou oporu a nezřídka i zalíbení. Gramatická pravidla dětem nejsou předkládána, ale žáci jsou vedeni k jejich objevování. Dospívající se také seznamují s jinými kulturami, dějinami cizích národů, zeměpisem a reáliemi cizích zemí, především těch, kde se daný jazyk používá ke komunikaci v každodenním životě.  K tomu používají učitelé širokou škálu forem, z nichž umělecké jsou spíše pravidlem než výjimkou, byť zde nechybí ani věcnost, racionalita, diskuze a hledání v různých zdrojích. Je podporována vlastní invence dětí, kultivovaný projev, sociální a jiné klíčové kompetence.

Na jazyk pohlížíme jako na živou bytost – má svůj původ, bydliště, vývoj, a nejlépe jej poznáme, když si jej zamilujeme. Hra a humor je – tak jako v lásce, neodmyslitelnou součástí výuky cizích jazyků na waldorfské škole. Chudý je však vztah, který by se chtěl omezit jen na hru a zábavu. Pěstování lásky se totiž neobejde bez trpělivosti a vůle, protože jen to si opravdu zamilujeme, čemu jsme přinesli nějaké oběti v podobě vynaloženého úsilí, vlastní tvořivosti a práce.