O NÁS

První státní waldorfská třída v Liberci byla otevřena 4. září 2017 v budově ZŠ Gollova jako odloučené pracoviště ZŠ Kaplického. Tomuto slavnostnímu aktu předcházely 4 roky snažení všech členů spolku Wrabec Liberec.

5 pilířů waldorfských tříd v Liberci

 

Rytmus

Rytmus je základním pilířem waldorfské pedagogiky. Rytmické působení nahrazuje použití síly. Silová výchova vede k extrémům, vliv rytmu je přirozenější, lépe vstřebatelný a usazuje se hlouběji. Rytmus pomáhá člověku být zdravý. Vše v přírodě se pohybuje v polaritách a rytmus do nich vnáší řád. Proto usilujeme o pochopení i propojení s rytmem dne a noci, s kolísáním spánku a bdění, střídáním klidu a pohybu, s proměnami mezi zimou a létem. 

Pravidelný rytmus každého roku se s dítětem snažíme co nejintenzivněji prožít. Vnímáme různé kvality roku a k tomu nám mimo jiné dopomáhají pravidelně se opakující svátky – podzimní Michael, zimní Vánoce, jarní Velikonoce a letní Jánská slavnost a další. 

Samotné vyučování ve třídě je provázeno střídáním rytmu mezi aktivitami končetin a aktivitami hlavy. Mostem mezi pohybovou a myšlenkovou činností je citový život dítěte. Ten je oslovován vším uměleckým – hudbou, malováním, vyprávěním příběhů apod. Rozpohybované končetiny osvěží mysl, aby neustrnula, a soustředěné myšlení se zase rozvolní v koordinovaném pohybu. Tím u dítěte vyvoláváme radost a předcházíme hromadění napětí. Dítě se také „přirozeně“ naučí více, neboť není jednostranně přetěžováno. Harmonické vyučování je takové, kdy děti touží po poznání a absorbují rytmus pohybování i výukové látky. Do takového vyučování se děti mohou naplno vložit a s důvěrou se mu odevzdat (a s chutí to také dělají :-). Každá epocha, každé vyučování, má svůj pravidelný rytmus, o který se děti mohou opřít, a který je provází do hloubky jejich bytosti. Činnosti, které se pravidelně opakují, utvářejí v dítěti hlubší vztah ke světu i k sobě samému. Rytmické opakování epoch po zhruba dvou měsících napomáhá tomu, že znalosti mohou v dětech růst a dozrávat v jejich podvědomí. Proměněné se pak v další epoše vynoří a formují se dál.

 

Rozum, cit a vůle

Waldorfská pedagogika podporuje celostní rozvoj osobnosti dítěte tím, že stejnoměrně rozvíjí rozum, cit a vůli. Rozvíjet všechny tyto tři složky je důležité proto, aby dítě získané znalosti (rozum) umělo následně v životě vhodně použít (vůle) v souladu s morálními principy (cit). 

Klasické vzdělávací systémy upřednostňují poznávací rozvoj před rozvojem uměleckým a pohybovým. Rodiče jsou potom nuceni doplňovat intelektuální jednostrannost mimoškolními aktivitami. Žáci, kteří chtějí uspět, jsou pak často přetížení (např. do 15 h. škola, od 16 h. klavír a od 18 h. tenis…) a později často řeší konflikt, kterým směrem se mají profesionalizovat. Tato přetíženost a nepropojenost vede k nezdravým projevům, které jsou stále viditelnější (přeintelektualizovaní lenivci, elitní všehoschopní sobci a narcističtí „umělci“). 

Waldorfská výuka v celém rozsahu neustále propojuje rozumové poznávání s citovým rozvojem a motivací, z které vyrůstá vědomá vůle. Veškeré informace jsou hluboce procítěné a uváděné do souvztažnosti s kompetencemi dítěte, aby je mohlo dobře používat. Mocným nástrojem sloužícím k takovému propojování je umění eurytmie: dítě vyjadřuje povzbuzující ideje krásným pohybem v součinnosti s druhými, čímž do sebe zapracovává empatii a vědění, že vlastní aktivita může být v harmonii s ostatními a prospívat společenství. Ze správné propojenosti těchto tří vůdčích sil v dítěti vyroste člověk dobré vůle, laskavý a moudrý.

 

Vývojové fáze

V každém věku je dítě v určité vývojové fázi, kterou je třeba co nejharmoničtěji podporovat. Vyučování neslouží pouze k předávání vědomostí, ale především má posilovat a obohacovat vnitřní život dítěte. Waldorfské vyučování je tomuto úkolu maximálně přizpůsobeno. Vývojové fáze dítěte jsou ve výuce podporovány zejména vyprávěcí látkou. V první třídě, kdy dítě žije ještě v „ráji“, je jeho vnitřní pevnost podporována pohádkami. Ve druhé třídě bajkami a legendami, aby pochopilo poučení a pointu. Ve třetí třídě, když dítě prochází rubikonem (vývojová krize vedoucí k hlubšímu osamostatnění) a ztrácí pevnou půdu pod nohama, je to vyprávění Starého zákona. Dále přichází předpubertální období provázené severskou mytologií plnou „čarovné mlhy a tajuplných temnot“. V páté třídě jsou to vyprávění ze starověké Indie, Egypta i Mezopotámie učící provázanosti kulturních impulzů. Následuje vyprávění ze starého Řecka a Říma, zámořské objevy až k současným výdobytkům a možnostem, ke kterým děti hledají vhodné vztahy.

Vývojovou fázi dítěte samozřejmě podporují také témata všech vyučovaných předmětů včetně ručních prací a uměleckých předmětů.

Ukažme si tuto provázanost na části páté třídy. Od jara se děti učí o starém Řecku. V přírodovědných předmětech studují řeckou geometrii a aritmetiku, ve společenských předmětech zkoumají řeckou filozofii a společenské uspořádání, učí se rétoriku i recitaci hodnotných textů z Iliady a Odyssey. Nacvičují řecké drama a učí se řecké písně a tance. Připravují se na vyvrcholení školního roku v podobě Olympiády. Ručně si šijí chitón (sportovní oděv) zdobený meandry (tradičními ornamenty), učí se olympijskou hymnu a trénují jednotlivé olympijské disciplíny (běh, hod diskem a oštěpem, zapasení a pod.). Pak se schází ve městě, které organizuje Olympiádu pro všechny páťáky z waldorfských škol celé republiky. Nesoutěží za svoji školu, ale jsou rozlosování jako zástupci antických měst – stanou se v době Olympiády Athéňané, Sparťané, Korinťané, Efezané apod. Ocenění získávají i v řadě disciplín, které už dnes do sportů nepočítáme (recitace básní, řešení hlavolamů, cenu za statečnost, čestnost, pomoc slabším nebo ladnost fyzického výkonu). 

Dědictví starých civilizací se tak dostává waldorfským páťákům “do krve” a rostou tak k humanismu mnohem komplexněji, než jenom teoretickým studiem řecké, či jiných kultur.

 

Autenticita učitele

Učitel učí především tím, kdo je a jaký je. Waldorfský učitel ví, že ovlivňuje žáky celou svojí osobností a že se nemůže alibisticky schovávat za pouhého předavače vědomostí. Proto je nesmírně důležité, aby učitel pracoval na proměně sebe sama. Tím, že provází svou třídu co nejdéle, je k těmto proměnám díky dětem tak trochu „nucen“, neboť musí s dětmi „držet krok“. 

Vyučování v každé třídě je specifické, neboť každý učitel je jedinečný. Největší síla ve vyučování přichází z kvalitního pouta mezi dětmi a učitelem. Odtud pramení inspirace, které si učitel do vyučování připravuje i všechny podněty, které se „náhle“ ve vyučování u kohokoliv ze zúčastněných objeví. Učitel, který má být pro děti přirozenou autoritou, může tuto autoritu obdržet od dětí za to, že se upřímně snaží být opravdu dobrým a vyučování pro děti připravuje s láskou a zájmem. 

Autonomie waldorfského učitele není však bezbřehá a je pod dohledem společenství učitelů, takzvaného kolegia. Setkání kolegia pomáhají jednotlivým učitelům v růstu pedagogických kompetencí a v prohlubování vzájemné spolupráce. Kolegium je pravidelně podporováno hospitacemi zkušených waldorfských lektorů.

Zdravé kolegium vždy podporuje individuální přínos každého učitele a zdravý waldorfský učitel vždy promyslí a pokorně zpracuje podněty kolegia.

 

Duchovní aspekt

Učitelé získávají pro výuku inspirace studiem a poznáváním textů, které byly formulovány před více než 100 lety Rudolfem Steinerem, zakladatelem první waldorfské školy v německém Stuttgartu. Dr. Steiner byl dobrou ukázkou působení Ducha v člověku. Sepsal stovky publikací, odpřednášel tisíce přednášek, založil kromě waldorfského školství, antroposofickou medicínu, biodynamické zemědělství, ovlivnil umění, architekturu a pod. Jeho texty obsahující hluboké poznání lidské bytosti, pomáhají učitelům nalézat autentické cesty ve vyučování, které přednostně respektují vývojové fáze dětí. Umění, které je ve školách intenzivně provozováno, zušlechťuje děti i učitele. Správná aplikace waldorfské pedagogiky vede k přirozené zbožnosti, která nutně nevyžaduje (ale také nevylučuje) žádné instituce a organizace, ale vede člověka k poznávání působení Ducha, jenž působí ve všem – v přírodě, ve vědě, v náboženství, v umění, v historii i v přítomnosti – žáci objevují Jeho působení ve světě i uvnitř sebe samých a v kolektivu. Žádné konkrétní náboženství není dětem ve vyučování vnucováno, protože odpovědná svoboda je také duchovním projevem člověka.

Menu